„Stále si jdeme za svým snem“

Na celém světě najdeme 1025 waldorfských škol. Existují například v Japonsku, Kazachstánu nebo na Filipínách. V České republice není tato pedagogika tak známá, proto se můžeme setkat se zkomoleninami jako je wansdorf, wandorf nebo waldor. Břetislav Kožušník, ředitel střední waldorfské školy v Ostravě, byl mezi prvními, kteří převzali waldorfskou myšlenku učit studenty pomocí citu, rozumu a vůle a vytvořili waldorfské školy v České republice.

Kdy a kým byla založena první waldorfská škola?
První waldorfská škola vznikla v roce 1919 ve Stuttgartu. Konkrétně v továrně Waldorfa Astoria, kde byl Rudolf Steiner požádán ředitelem továrny Emilem Moltem o založení nové školy. Do této školy posílali zastánci Steinerovy filosofie své děti, chodili zde i děti dělníků. Spojili se nejen intelektuálové a dělníci ale i chlapci a děvčata.

Jaká je myšlenka waldorfských škol?
Učení se prožitkem. Děti se učí základním věcem sice pomaleji, ale zato s větším prožitkem. Například si u psaní písmena R vytvoří příběh o rytíři, který se z pohádky promění v písmeno. V matematice se pro snadnější učení násobilky uplatňují rytmická cvičení. U cizích jazyků se podle Rudolfa Steinera prožívá i jiná duševní kvalita – člověk se nastavuje jinak, když mluví cizím jazykem, proto se vyučuje pomocí básniček nebo písniček. Další myšlenkou waldorfských škol je vzdělávání člověka v jeho celku. Zapojení citu, rozumu a vůle. Cit se rozvíjí prostřednictvím výtvarných umění, naopak vůle pomocí práce. Základní myšlenka spočívá ve vývojových fázích, kdy pan Steiner tvrdil, že každý věk má určitou kvalitu. Malé dítě je otevřené, chce se cítit v bezpečí, děti na základních školách prožívají věci citem a studenti na středních školách už pracují s abstraktním myšlením. Každý věk má svůj čas. Pokud se otevřenému dítěti nedostane bezpečí, řádně nedospěje.

V čem se liší waldorfské vzdělání od ostatních?
Odlišujeme se ve zmiňovaném myšlení. Učení prožitkem, zapojení citu, rozumu, vůle a hlavně  určení kvality vývojové fáze ovlivňuje waldorfské vyučování.  My počítáme s kvalitami. Ostatní školy chtějí stále zdokonalovat schopnosti žáku, aniž by tomu odpovídala kvalita jejich věku. V různých předmětech používáme pomůcky, aby se učivo lépe zapamatovalo. Proto třeba v přírodních vědách děláme pokusy, aby žáci rozuměli tomu, co dělají. Když student nemá danou látku spojenou s prožitkem, lehce zapomene. Na waldorfských základních školách neudělujeme známky, pouze slovní hodnocení. Známka říká, jak si student vede v porovnání s ostatními, ale o tom, co umí, vypovídá málo. Oproti tomu slovní hodnocení dokáže přesně vystihnout žákovu situaci. Toto formativní hodnocení (=slovní hodnocení) se dostává i do obecného povědomí. Žák má totiž právo vědět co zlepšovat nebo v čem chyboval. Stále udržujeme umění, proto na naších středních školách vyučujeme výtvarnou a hudební výchovu v dost značném poměru k ostatním předmětům.  V prvním ročníku střední školy se uplatňuje především myšlení, které je potřeba při zeměměřickém kurzu. Na tomto kurzu studenti měří co nejpřesněji mapu území. Druhý ročník se zabývá cítěním - žáci absolvují praktikum v sociálním zařízení. Otázka vůle nastává ve třetím ročníku, student vystupuje sám za sebe při tvoření ročníkových prací a rovněž se ukazuje i celá třída, když hraje ročníkové divadlo.

Jak jste se dozvěděl o waldorfské pedagogice?
Z mého pohledu to bylo velmi zajímavé. Na vysoké škole jsem se věnoval dramatické výchově. V té době se nebrala dramatická výchova moc vážně, dokonce i jeden můj učitel říkal, že máme pouze pracovní, hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu, ale žádnou dramatickou. Pár lidí, kteří se dramatem zabývali, zjišťovali, že se skrz drama dá výborně učit pomocí zážitkového způsobu. Po revoluci jsme se s pár lidmi chtěli zařadit dramatickou výchovu jako předmět na pedagogických fakultách. Mělo to pomoct studentům pedagogického vzdělávání vytvořit zábavnější, více prožitkový způsob vyučování. Díky revoluci se nám to povedlo. Jednou jsme se  všichni sešli v Českých Budějovicích. Mezi námi byla i nynější vedoucí katedry primární pedagogiky v Praze, paní Spilková. Mé názory ohledně dramatické výchovy jí přišly podobné jako waldorfská pedagogika. Po mém projevení zájmu mě paní Spilková odkázala na první kurz waldorfské pedagogiky v Praze, kam jsem se v roce 1990 přihlásil. Se skupinkou učitelů a studentů přihlášených do kurzu jsme vytvořili waldorfskou školu. U samotného otevření školy jsem nebyl, nejdříve jsem byl na vojně, poté mě zajímalo waldorfské vyučování v zahraničí-proto jsem strávil 2 roky ve skotské waldorfské škole pro postižené děti. V Ostravě v roce 1991 vznikla základní škola, v roce 2003 vznikla i střední waldorfská škola.

Udržují mezi sebou waldorfské školy kontakt?
Ano, jsme v kontaktu hlavně s českými školami, díky české asociaci waldorfských škol. Průběžně se informujeme o novinkách, pořádáme společné akce a  scházíme se pětkrát ročně. Vznikla i evropská rada waldorfských škol, kde se třikrát ročně schází představitelé jednotlivých asociací, společně usilují o fungování a zlepšování všech waldorfských škol. V téhle chvíli jsem jeden z členů evropské rady waldorfských škol, takže vím přesně, o co jde.

Má podle vás waldorfský systém i svá negativa?
(smích). Negativa ani ne, spíše určitá nebezpečí. Na základní škole je největší nebezpečí dáno největším pozitivem. Po osm let má mít dítě jednoho třídního učitele, pokud osoba třídního učitele není to pravé ořechové, tak můžou některé děti po osm let trpět. Na střední škole mě napadá jenom jedno negativum. A to je vůle žáků, aby se sami chtěli vzdělávat. Jednoho krásného dne bych chtěl dosáhnout toho stavu, který mi popisoval jeden z úředníků ministerstva. Když byl ve Švýcarsku v běžné škole, učitel této školy chtěl po žácích za domácí úkol esej. Úředník se zeptal učitele, co dělají, když žáci nedonesou domácí úkol. Učitel si nechal ještě dvakrát zopakovat otázku a tvrdil, že sami žáci chtějí, aby jim učitelé zhodnotili domácí úkoly.

Waldorfská střední škola v Ostravě změnila své sídlo a přestěhovala se do Ostravy-Poruby. Proč?
Přesunula se, protože si stále jdeme za svým snem. Od vzniku střední školy usilujeme o to, aby mateřská, základní a střední waldorfská škola sídlily v jedné budově a aby došlo k jejich spojení do jedné instituce. Dlouhou dobu jsme se o to snažili, a nyní je to na dobré cestě. Waldorfská pedagogika je u nás oceňována, ale stále čekáme na odvážného zřizovatele, který by byl ochoten se o školu starat. V tuhle chvíli jsme se nejvíce přiblížili našemu snu.