"Mám ráda vůni dezinfekce."

Přestože loni oslavila tato mladá a usměvavá doktorka teprve "třicítku", denně má v rukou životy těch nejmenších pacientů. Rodilá Opavačka Klára Rozenková se rozhodla pro studium v Praze, zkušenosti sbírá i v zahraničí a momentálně pracuje v jedné z nejprestižnějších nemocnic v zemi. "Svou práci bych nevyměnila za nic," říká mladá lékařka.

Vzpomenete si ještě s čím nebo na co jste si nejčastěji hrála jako malá holka? A kdy se u Vás zrodil nápad, že budete lékařkou?
Jako dítě jsem si úplně nejradši hrála s legem a stavěla jsem z něj domy. Na to, že bych si hrála na „doktory“ si vůbec nepamatuji. Ale nedávno jsem narazila na fotografii z dětství, na které již zkušeně vyšetřuji panenku fonendoskopem. Takže očividně bylo o mém budoucím povolání rozhodnuto již tehdy. Abych, ale byla upřímná, úplně přesně si nepamatuji na okamžik, kdy jsem se rozhodla, že budu lékařkou. Možná to bude znít vágně, ale tak nějak jsem to vždycky „věděla“. Když pak přišlo na samotné rozhodování  na jakou vysokou školu jít, tak jsem ani na chvíli nezaváhala.

Co Vaše rodina? Pocházíte z lékařského prostředí, nebo jste první z rodiny v "bílém plášti"?
Z lékařského prostředí sice nepocházím, ale zas tak úplně pravda to taky není. Můj tatínek je doktor farmacie a maminka je analytický chemik. Oba dva téměř celý život pracují ve výrobě léků. Takže na bílé pláště a vůni dezinfekce jsem byla zvyklá už od malička. A paradoxně mi moc voněla.

Pocházíte z Opavy, proč zrovna Karlova Univerzita v Praze, lékařská fakulta, která je od Opavy téměř nejdál?
Asi jsem tak nějak chtěla jít „do světa na zkušenou“ :) Určitě v tom roli sehrála i prestiž Karlovy Univerzity. Při samotné volbě fakulty pro mě bylo rozhodující to, že na 3. lékařské fakultě, kterou jsem si vybrala, je zcela odlišný způsob vedení výuky. Nevyučuje se po jednotlivých předmětech, ale na lidské tělo se snaží studenta učit se dívat komplexně po jednotlivých systémech. Navíc se jedná o celkem malou fakultu s osobním přístupem ke studentům.

Studentský život bývá obdobím, na které vzpomínáme celý život. Medici, si ale moc té mimoškolní zábavy neužijí. Nechybělo Vám to? 
To si myslím, že zas až tak úplně není pravda. Určitě platí, že ve škole a nad knížkami jsme strávili více času než v jiných oborech, ale když už nějaké volno bylo, o to víc jsme si jej snažili užít. A protože většinu času trávíte se spolužáky z jednoho kruhu, navážete s nimi určitě mnohem pevnější přátelství, než když máte každý předmět s jinou skupinou, jak to bývá na jiných fakultách. Člověk je vlastně obklopen lidmi, kteří jsou na tom s časem podobně, takže Vám to ani nepřijde tak zlé a jako bonus získáte blízký vztah se skvělými lidmi. Medicína mi v systému výuky přišla spíš jako pokračování střední školy. Navíc tím, že je medicína světově hodně univerzální, jsem měla i možnost část studia a povinných prázdninových stáží prožít v zahraničních nemocnicích. Což bylo jednak velmi přínosné nejen profesně, ale v neposlední řadě i kulturně a společensky.

Ve filmech z lékařského prostředí,  jsou na první dobrou popisovány scény, omdlévajících studentů na pitevně a podobně. Jak taková konfrontace života a smrti působila na Vás a měla jste někdy chuť skončit a dělat úplně něco jiného?
Že bychom omdlívali na pitevně, to se nestávalo. Pro mě osobně to byl zážitek spíše hodně niterný v tom, že mě šokovalo až jak odosobněně lidské tělo na pitevně působí. Je tam vnímáno jen jako učební pomůcku a o duši toho samotného člověka  vůbec nepřemýšlíte. Naprosto odlišná je konfrontace se smrtí pacienta na lůžku, tam o to tělo jakoby naopak vůbec nešlo, a nejsilněji na mě působí smutek, který člověk vidí u pozůstalých. V tomto případě jde čistě jen o tu duši. Samozřejmě, že občas nastanou situace, které jsou velmi náročné a vysilující. Medicína je ale krásná v tom, že na jednu takovouto negativní zkušenost zažijete 100 pozitivních, a proto do toho jdete znova a znova.

Co byly pro Vás takové zásadní momenty, že jste se rozhodla zaměřit právě na děti?
Možná to byl dětská bezbrannost a fakt, že na děti se za jejich nemoci nemůžete zlobit, jak je tomu často v případě chronických onemocnění u dospělých.

Doktorka na druhou, i tak Vás můžu označit. Krom Lékařky, kterou už jste, dokončujete doktorské studium. Čemu se ve své vědecké práci věnujete a jaké máte plány dál. Láká vás věda a výzkum nebo nemocniční praxe?
Ve svém postgraduálním studiu se zabývám vzácnými genetickými onemocněními ovlivňujícím produkci inzulínu lidskou slinivkou. Konkrétně se jedná o Kongenitální hyperinzulinismus, kdy je inzulínu nadbytek, a Neonatální diabetes, kdy tělo zase inzulínu produkuje málo. Jedná se o geneticky podmíněná onemocnění, takže většina mé práce byla v genetické laboratoři a na tkáňových kulturách.

Nejbližším plánem je úspěšně dokončit postgraduální studium a udělat atestaci. Poté bych moc ráda pokračovala v tom, co dělám teď  - tedy se snažit klinickou medicínu s výzkumem propojovat a nemuset si mezi nimi vybírat. Upřímně musím říct, že nevím, jak bych se rozhodla :) Člověk má sice občas pocit, že nejde oboje dělat úplně na 100 %, ale na druhou stranu vás věda v klinice natolik obohacuje, a samozřejmě to platí i naopak, že si myslím, že by bylo chybou je od sebe oddělovat.

Kláro, jaký je Váš nejsilnější zážitek, který jste už jako lékařka mohla sdílet? A co se Vám honí hlavou, když se musíte rozhodnout během několika vteřin, jak s osudem nemocného naložíte?
Asi úplně nejsilnější je, když člověk vidí pacienty na hraně života. A tím nemyslím jen okamžiky resuscitace, nebo i samotného odchodu ze světa. Já osobně určitě mám jedny z nejsilnějších zážitků právě když jsem mohla být svědkem příchodu na svět, to je určitě to nejpozitivnější a nejkrásnější, co jsem kdy zažila.V krizových situacích člověk jen přemýšlí, jak co možná nejlépe pomoci a jedná dost intuitivně, na nic jiného moc myslet nestíhá. 

Stále se mluví o genderové nevyváženosti a to i v souvislosti s lékaři. Cítíte jako žena lékařka, že máte tu startovní pozici složitější? Že prosadit se je těžší?
Myslím si, že do jisté míry toto ještě platí především v chirurgických oborech. Konkrétně v pediatrii je ta situace mnohem vyrovnanější.  Pravdou ale zůstává, že jako žena lékařka občas cítím, a u svých kolegyň vidím, tlak na ženu s ohledem na načasování plánování rodiny.

Plánujete, že by jste se vrátila zpátky na Moravu?  Nebo naopak, že by jste zkusila své vědomosti  a zkušenosti zúročit v zahraničí?
V současnosti jsem spokojená na svém aktuálním místě. Nemůžu ale popřít, že mě  neláká vyzkoušet pracovat a nabít nové zkušenosti v zahraniční. Stejně tak ale nemůžu vyloučit, že bych se jednoho dne nevrátila do rodné Opavy. I když teď to úplně není aktuální.

Když svlečete bílý plášť nebo máte volno, co děláte, co mladou lékařku nabíjí, aby mohla do práce přijít s úsměvem a naplno se věnovat svým malým pacientům?
Poslední dobou si stále víc a víc uvědomuji, že i když mě moje práce moc baví a kvůli postgraduálnímu studiu se jí musím hodně věnovat i ve svém volném čase, jak je strašně důležité najít si čas na kvalitní odpočinek. Práce ve zdravotnictví je velmi psychicky náročná a člověk se musí naučit „vypnout“ a relaxovat. Já ze všeho nejradši cestuji a trávím čas se svojí rodinou a blízkými. A také moc ráda běhám :)