ROZHOVORY

„Oktagon je můj životní projekt!“

Známý 39letý sportovní komentátor se své profesi i největšímu koníčku zároveň začal věnovat už při studiích na vysoké škole. Ondřeje Novotného teď ale většina lidí spojuje zejména s ultimátními zápasy MMA, které nejen komentuje, ale také pořádá. Pro rodilého Ostraváka je ale prioritou rodina. „Je to můj celoživotní úspěch a radost.“

Byla jsem velmi překvapená, když jsem zjistila, že jste Ostravák! Jak dlouho jste v Ostravě žil a kde?
V Ostravě jsem žil celý život, než jsem odešel studovat do Prahy vysokou školu. Narodil jsem se na Fifejdách, ale jsem Porubák. Celou dobu, co jsem žil v Ostravě, tak to bylo právě v Porubě. V 18 jsem pak odjel studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu a už jsem v Praze zůstal.

Jaké bylo vaše ostravské dětství?
Vzpomínám, jak jsme prolízali zámeček v Porubě, který byl v té době zchátralý, a my jsme se tam dostávali přes různé kanály, kde jsme se většinou šprajcli a pak to nešlo tam ani ven, propadávaly se pod náma podlahy a celé to bylo velké dobrodružství. (smích) A pamatuju si na války, které jsme vedli mezi dvory, což je dáno i tím, jak je Poruba postavená. To mě vždycky hodně bavilo. Zapomenout nejde ani na to, že mě často vyhazovali ze škol, takže jsem prošel každou druhou porubskou školou. (smích)

Takže to jste musel být jako malý pořádný poklad! (smích)
To teda! (smích) Byl jsem hodně problémové dítě. Celkově jsem byl na třech základních a dvou středních školách a nechtěli mě nikde. Já jsem byl zlý a hodně akční. S rodinou jsme žili nějakou dobu v Řecku a já jsem byl hodně neklidný, ve škole mě to nebavilo a spíš mě bavilo zlobit a sportovat. Takže byla se mnou potíž. A dost velká. (smích)

Když jsem si dala vaše jméno do vyhledavače, vyskočilo mi nejčastěji: Manžel Renaty Langmannové, sportovní komentátor, odborník přes MMA. Co nejvíc vás z toho naplňuje?
Nemůžu říct nic jiného než žena, přece! (smích)

Měla by vám to za zlé, kdybyste řekl něco jiného?
Rozhodně neměla. Rodinu, kterou mám a kterou ještě budeme mít, beru jako svůj celoživotní úspěch a radost. Je to pro mě to nejdůležitější a všechno ostatní je zábava a práce, která je potřebná, abych tady za sebou něco nechal. Když to ale vezmu pracovně, můj hlavní projekt je a věřím, že ještě bude Oktagon. To by měl být můj životní projekt.

S komentováním jste začínal v roce 1999 u Australian Open. Jak jste se k této práci dostal?
Chtěl jsem ji dělat! Vrátil jsem se tehdy z Ameriky, kde jsem se chtěl naučit jazyk a chvíli pracovat, ale ruply mi záda, tak jsem se musel vrátit. Měl jsem přerušenou školu a měl jsem ještě půl roku času, kdy jsem se většinou poflakoval a kalil jako všichni ostatní ve studentských letech. Ale si řekl, že jsem vždycky chtěl být sportovním komentátorem. Začal jsem proto obcházet televize a všude to vypadalo stejně: Už jsi to někdy dělal? - Nedělal, ale jsem výborný! - Jak to víte? - Prostě to vím! (smích) Nakonec jsem dostal šanci od - dneska už mého velmi dobrého kamaráda, mého rádce Jirky Mejstříka staršího, který byl tehdy šéfem Eurosportu. Odkomentoval jsem tehdy svůj první zápas Grafová – Suarézová a on mi zavolal, že můžu zůstat. Tak jsem zůstal.

Musel jste na začátku absolvovat různá mluvnická, hlasová či dechová cvičení?
Ne. (smích) Já jsem prostě v jednu odpoledne přišel do jeho kanceláře, řekl jsem mu, co chci, a on mi řekl, ať zavolám, kdy mám přijít a ještě ten den večer v šest už jsem komentoval. (smích)

A nějaké přeřeky, nebo výpadky, takzvaná okna jste měl?
Nevzpomínám si! Opravdu nemám žádný takový echt zážitek. Trapasů pár bylo, ale nikdo to asi tak nesledoval, nekontroloval. To byla právě jedna z těch prvních věcí, které mě zarazily, že kontrola kvality komentátorů nebyla nijak velká, až později se na nás zaměřil Jirka Vavrous, se kterým se roky míjíme v různých redakcích a zrovna dneska jsme spolu na O2. Později jsem to jako šéf redakce Eurosportu dělal já. Ale je to jedna z věcí, která mě všeobecně v televizi mrzí, že tam není téměř žádná kontrola kvality a taky proto se to nikam neposouvá.

Začínal jste opravdu brzy – v 23 letech. V době, kdy jste šéfoval redakci Eurosportu, tam byli i starší kolegové. Respektovali vás?
Je to těžká práce, řemeslo. Každý si myslí, že to zvládne, ale pak si tam sedne a drží hubu, protože neví, co má říkat. Hodně lidí, kteří dělají takzvané odborné spolu-komentátory, si myslí, že když to zvládnou za svou odbornost, takže by mohli začít dělat i komentátora, což na některých kanálech v současnosti „nosí“ a samozřejmě to nejde. Nejde to bez další průpravy, protože nejtěžší je říkat právě tu vatu. Pokud říkáte to, čemu rozumíte, je to jednoduchá věc, ale mluvit dvě hodiny vkuse sám, tak aby to mělo hlavu a patu, někam to směřovalo, mělo to příběh, je úplně o něčem jiném.
Když jsem tehdy měl něco vyprávět Štěpánovi Škorpilovi a Honzovi Slepičkovi, panu Bakalářovi, který mě hodně naučil, tak to byli matadoři, kterým jsem říkával: „Jestli chcete, tak vám řeknu svůj názor.“ Jinak jsem dělal školení a přednášky pro ty mladší kolegy nebo stejně staré jako já a ti tam museli povinně a ten zbytek tam nemusel chodit, když nechtěl. Ale na všechny jsem psal komentáře a posudky, které byly i veřejně dostupné a to mi nedělalo problém. Myslím si, že jsem do toho zažraný, že o tom vím a že o tom dokážu s každým diskutovat a vést přestřelku o tom, co se má a nemá, a tak. V tomto ohledu jsem dostatečně namyšlený, myslím si, že tomu rozumím a nedělá mi problém říct člověku, který je o 20 let starší, že to dělá blbě. A jsem ochotný o tom debatovat, a pokud mě přesvědčí o opaku, jsem připraven říct: „Děkuju, ty jsi naučil něco mě.“

Pojďme společně nahlédnout do sportovní redakce. Kolik je tam komentátorů a kolik sportů musí zvládnout okomentovat jeden komentátor?
To se hodně změnilo. Když jsem začínal, komentovali jsme úplně všechno, abychom si vydělali. Běžně jsme dělali deset až patnáct sportů. Úplně na začátku jsem komentoval traktor pulling, při kterém traktory na zabláceném poli v severských zemích tahaly za sebou saně se závažím, které se zabořovaly do toho bahna, ale chodilo na to dvacet tisíc Norů a Švédů. Dneska už je to skoro pro pamětníky. (smích) Kdysi jsem hodně komentoval také šipky, které jsou teď oblíbené.
Ale dneska už se jde cestou, že je vícero odborníků a máte pod sebou jeden až pět sportů, ale spousta lidí včetně mě, komentuje jeden nebo dva sporty. Ale popravdě bych se taky chtěl vrátit k více sportům, což si myslím, že je správné. Problém je, že na to nejsou peníze a neuživíte se, protože peníze, které dostávají sportovní komentátoři, jsou prostě malé.

Jak tomu člověk může porozumět? Chápu, že ten, který dělal od malička fotbal, rozumí fotbalu. Ale jak může rozumět třeba vodnímu pólu nebo metané?
To si myslím, že není takový problém. Jde jen o to, jestli jste do toho zažraná a jestli vám to vydělá tolik peněz, že se tím uživíte. Pak není problém. Já rozlišuju sportovní komentátory na dva typy: Lidi, kteří komentují daný sport, dívají se na něj, ale reálně ho nevidí, tedy tomu doopravdy nerozumí. A pak jsou lidi, kteří ten sport skutečně vidí, cítí, chápou jednotlivé souvislosti. Když se řekne, že se brání ve čtvercích, tak přesně ví, o co jde. V tom je ten Matrix  - Vy vidíte ten kód, zatímco ostatní vidí jen obraz a nechápou souvislosti. A je na sportovních komentátorech přesně vidět, kteří čtou ten kód a tím pádem vám ke sledování dávají nějakou přidanou hodnotu a pak je druhá parta lidí, která jen mluví o tom, co se tam děje, ale reálně z toho nemáte žádný zážitek, protože vám ho nejsou schopni zprostředkovat a předat vám pocit, který byste z toho u obrazovky měla mít, což je jakýsi další level komentování.

Nedávno jsem jela delší trasu autem, a protože byl nějaký důležitý hokej, rozhodla jsem se ho poslouchat v rádiu. Mikrofonu se chopil komentátor českého rozhlasu a já jsem měla pocit, že poslouchám nějaký návrat do minulosti. Copak se povinně nepřizpůsobuje řeč komentátorů moderní mluvě, cizím slovům?
Tohle je na dlouhou debatu. Myslím, že tuším, který komentátor to byl, protože má opravdu až archaický projev, ale třeba pro mě toto daleko přínosnější než klasika. On je tím totiž výrazný, je zapamatovatelný a jedinečný a mě naopak hrozně baví ty obraty, které nikde jinde neslyšíte a to je pro mě sexy a zajímavé. Když se u toho zasmějete, tak co by člověk chtěl víc? (smích)

Dozvědět se něco o tom zápase? Věnovala jsem se jenom jeho řeči a vůbec netuším, jak to skončilo! (smích)
Já to chápu, ale za mě fakt radši toho, než někdo, koho si člověk nezapamatuje. Já říkám: Love i tor Hate it. Buď vás musí milovat, nebo nenávidět, ale hlavně nesmíte být lidem jedno, protože pak tady nemuste být. Samozřejmě je blbý, když vás nenávidí větší polovina lidí, ale pořád to neznamená, že to děláte špatně. Co si budem říkat, jsme tak trošku národem haterů, ale mělo by se to nějak vyvíjet, ale bohužel mám pocit, že se tak moc neděje. S lidmi se moc nepracuje, každý komentuje podle nějakých svých představ, kluci nedostávají tolik peněz, aby měli čas sledovat zahraniční televizi, koukat třeba na americké komentátory, kteří se nejrychleji posouvají kupředu, aby měli svůj styl – oblékaní, úvodní hlášku, odhlašovací a tak dále. Se mnou to za dvacet let, co to dělám, nikdo nikdy neřešil.

Po hrách v Soči jste se „pustil“ do kolegů starších kolegů komentátorů z ČT Roberta Záruby a Jaromíra Bosáka. Měli vám to pak pánové za zlé? Zlepšili se podle vás od té doby?
Ne. (smích) Nic se nemění, jsme konzervativní národ. Vždycky, když to říkám, tak si akorát zhoršuji svoji pozici ve své kariéře, ale stejně už jsem to řekl tolikrát, že nemá smysl to neříct znovu. Jak může někdo v České televizi dělat třicet nebo čtyřicet let pracovat, aniž by se posunul alespoň o jeden centimetr? Jak to může vypadat pořád stejně? Kdo přemýšlí například nad tím, že mi už v Událostech řeknou přesný výsledek něčeho a pak mi ukážou reportáž. K čemu mi to je? Já chápu, že je to jen informativní věc, ale neměli by mě nabudit, abych zůstal u obrazovky? Mě je teda daleko příjemnější, když se to dozvím postupně v té reportáži, než když mi někdo řekne: Baník dneska vyhrál 2:1, pojďme se podívat na reportáž. Toto se v zahraničí neděje. A když už, tak je ta reportáž s nějakým přidaným příběhem, o nějakém mikro příběhu, který to doprovázelo.
Já jsem tehdy napsal ten příspěvek na Facebook a kolega novinář z bulváru pan Novotný to zveřejnil ještě s velkým přídavkem, tak to mělo ohromný ohlas. Já třeba zrovna s Robertem Zárubou zrovna za chvíli jdu na zkoušku muzikálu Rocky, kde budeme společně hrát a tak se těším, že až budeme mít někdy chvíli, tak na to třeba přijde řeč.

Takže nevznikla žádná třecí plocha?
Z mé strany ne. Vím, že se k tomu kluci vyjadřovali a nafouklo se to jak bublina. Když byla olympiáda v Riu, já je úplně vidím, jak tam sedí tam v těch olympijských hadrech a lezou tam těm sportovcům, až kdo ví kde a je to prostě tak servilní a nekritické. Já jsem taky fanoušek a všem jim fandím, ale jako novinář musím mít i kritické oko. Nejsem přece z olympijského svazu, abych byl absolutně nekritický a byl jen povznášející. Pro mě je to ubohost, že veřejnoprávní televize, kterou my si všichni platíme, má úroveň tak nízko, že se nikam neposouvá. Ale je to i v jiných televizích a vždycky je to kus od kusu, ale mrzí mě, že nikdo nemá snahu posunout to někam dál.

Kdo vůbec vás přivedl ke sportu?
Asi můj děda. Měl jsem od malička ke sportu vztah, ale děda mě přivedl k házené, která byla prvním sportem, který jsem dělal na nějaké úrovni.

A ten krok ke komentátorství?
To já sám. Miloval jsem všechny sporty, už od dětství jsem si detailně psal výsledky do sešitů. Navíc jsem byl doma i ve škole za takového toho šaška a komentoval jsem to pro ostatní a tak to asi vzniklo.

Jak se dají naučit všechna ta jména, sestavy týmů a podobně?
Je to jen praxe. Když se tomu budete věnovat každý den pořád dokola, tak se to automaticky ukládá do hlavy, kde máme výsledky, čísla a příběhy. Já hlavně ty příběhy, protože já jsem zastánce příběhového komentování. Někteří komentátoři ale mají třeba nabušené statistiky a to je pak u každého z nás individuální. Třeba Vojta Bernatský mi teď říkal, že má téměř fotografickou paměť, tak to je velká výhoda, grázl jeden. (smích)

Říkáte, že jste příběhový typ. Kolik času vám tedy zabere příprava?
To je přesně to. Příprava je neustálá! Například v MMA je teď absolutní hvězda Conor McGregor, kterého musí sledovat nejen na internetu a sociálních sítích, ale i všude okolo. Vím o „každém jeho kroku“ a hlavně musím být o krok dopředu než fanoušci. Proto nesleduju jen jeho, ale i všechny ostatní, abych věděl, jak na to reagují. Můj úkol pak je, abych ten příběh přinesl buďto jako první nebo abych ho přinesl ucelený z více stran pohledu. A pak přijde to nejdůležitější. Říct ten příběh ve správnou chvíli. V momentě, kdy to koresponduje s obrazem, tedy když se to děje a vy dokážete z té své databanky v hlavě k tomu něco říct. Každý z nás má milion příběhů, ale většina z komentátorů to vykládá, když je na tu hvězdu záběr a nic se děje, tak to mají jako vatu a v tu chvíli to je fajn, ale nemá to tu šťávu, zatímco když to máte připravené na konkrétní moment a počkáte si klidně rok, kdy to ten hráč udělá a vy to tam dáte, tak to je podle mě vrchol komentátorské školy, jak by to mělo vypadat.

Vaší komentátorskou specializací je MMA. Věnujete se mu i vy osobně?
Ano, dlouhé roky trénuju thai box, teď jsem začal s jiu jitsu s pár klukama, takže mám i osobní zkušenost.

Pomáhá vám právě osobní zkušenost v komentování?
Samozřejmě. To že jsem studoval tělesnou výchovu, mi dalo zejména to, že jsem si každý sport vyzkoušel, hrál zápasy ve všech velkých sportech a studoval jednak tu odbornost, tak i biomechaniku jednotlivých sportů od atletiky po tenis, což vám dává něco navíc. Osobní zkušenost, kterou do toho můžete promítnout a díky tomu dokážu třeba ve svém pořadu Tak určitě dávat otázky, které jinde napadají, nebo jim víc oponovat a možná i přinést jiný, lepší pohled.

Co vás na MMA tak fascinuje? Čím podle vás přitahuje stále větší počty fanoušků?
Já jsem začínal u jiných bojových sportů – boxu, později jsem komentoval thajský box, K1, během té doby jsem sledoval i ultimátní zápasy MMA, českou i zahraniční scénu, zejéma UFC. Právě UFC to dokázalo fanouškům neuvěřitelně prodat, dokázalo tam dostat ty nejlepší bojovníky a dneska jsou to top atleti. A to, co mě na tom nejvíc baví, je ta atraktivita! Nikdy nevíte, co se stane, téměř každý může porazit každého, tipovat dopředu je hrozně těžké. Je to rychlé, jsou tam zajímavé charaktery těch lidí. A to podle mě baví většinu.
Myslím si, že každý z nás má v sobě buňky, které jsou naladěné na boj. Na boj o přežití, o oheň, boj o jídlo. To všechno si v sobě neseme od nepaměti a ještě pár desítek let zpátky jsme byli všichni připraveni vzít do ruky zbraň a jít bránit republiku nebo svou rodinu. Dneska už lidi zpohodlněli. Kdybych si támhle dal s chlapíkem za rohem facku, tak by každý zavolal policajty, aby s tím nemuseli mít co dočinění. Chlapi už nejsou chlapi, jsou to poloviční ženské a tenhle sport, ačkoliv spousta lidí říká, jak je to brutální, což tak úplně není, tak najednou říká, že boj je součást každého z nás. A atraktivita sportu kluků, kteří mají podle mě nejtěžší tréninky na světě, je dána také tím, že nikdy nevíte, kdo stojí proti vám, co si na vás připravil. Z mého pohledu je to tréninkově i výkonově jedna z nejtěžších věcí na světě a lidi to čím dál tím víc chápou.

Vsázíte si tedy na výsledky?
Vsázím, aby mě to bavilo! Svoje tipy dávám veřejně a lidem radím, proč by to tak podle mě mělo dopadnout. Ale jak už jsem říkal, je hrozně těžké to odhadnout.

A nepíšou vám pak: „Já jsem si podle vás vsadil a přišel jsem o stopade!“ (smích)
Naštěstí nepíšou. (smích) Já mám v současnosti úspěšnost zhruba 70 % za letošní sezónu, což je relativně dost.

Nevyděláte vy si víc vsázením než komentováním?
To bohužel ne. (smích) To bych musel vsázet jednotlivě a ne na jednom tiketu.

Stál jste za velmi zajímavým projektem Oktagon výzva, který přinesl nejen poutavé česko-slovenské MMA zápasy, ale také pohledy do zákulisí. Diváci mohli vidět, jak se zápasníci připravují, co prožívají a velká dřina za tím stojí. Jak projekt vznikl?
Nápad to byl mého slovenského kolegy Pavla Nerudy, který mě k tomu přitáhl. On si to vysnil, vymyslel a chtěl, abych toho byl součástí. Čím víc jsme o tom mluvili, tím víc jsme byli na jedné vlně. Já jsem vždycky chtěl něco takového dělat, ale nebyl bych schopný to zorganizovat, tak jako to udělal on až do určitého bodu, od které už jsme jeli spolu, a ukázalo se, že to vyšlo. Máme za sebou jeden rok příprav, rok vysílání, teď vstupujeme do toho druhého a ukázalo se, že to má smysl, že během jednoho turnaje a jedné reality show jsme se dostali na pomyslnou špičku česko-slovenské produkce.

Mají o to větší zájem i sami zápasníci?
Můžu říct, že mají. Ozývají se sami, že chtějí startovat, protože když viděli turnaje, tak byly úrovní někde jinde než běžné MMA turnaje, které tady jsou. A je to příjemné, musím říct.

Na co se mohou fanoušci těšit letos?
Budou moci sledovat své favority na všech sociálních sítích, chceme jim nabídnout co nejvíc informací, aby pak přijeli třeba i 300 km na jeho zápas. Budeme dělat tři velké turnaje tenhle rok a možná nějaké menší, ale co se reality show týká, tak tam stále ještě tvoříme, nasáváme inspiraci a tak.

Musím říct, že Oktagon vtáhl i mě a to jsem byla z počátku velmi skeptická.
A to jsme přesně chtěli, aby to bylo poutavé i pro ženy! A myslím, že zhruba 30 % bylo právě u obrazovek žen. Jednak jsou to pěkní kluci a člověk taky pochopí, že to nejsou žádní vypatlanci, kteří se jdou jenom pobít. Lidi zjistí, že je to o velkém obětování, disciplíně, odříkání, obrovské dřině a všechno jsou to kluci s příběhem, kteří chtějí dokázat něco ve světě, kde je to neskutečně těžké.
Je třeba si uvědomit, že těch „rváčů“ je ve světě hrozně moc a na špičce jich není ani tisíc, který se tím živí. A dobře se uživí třeba jen sto. To síto je obrovské a přitom přináší velké oběti, protože pokud netrénujete dvakrát denně, tak vůbec nemáte šanci.
Takže jsme moc rádi za ženské publikum, psali nám pak nejrůznější ženy a babičky a lidi, do kterých bych to nikdy neřekl: „Bylo to super, úplně jsme na to změnili názor!“

Roli moderátora v reality show jste si vyzkoušel i v pořadu Robinsonův ostrov na Filipínách pro televizi Nova.
Ano, napsali mi, abych přišel, já jsem na to zapomněl, tak jsem tam běžel na poslední chvíli a ono to překvapivě vyšlo! Musím říct, že za to budu Nově a lidem okolo nadosmrti vděčný, že mi tu šanci dali.

Jak dlouho jste na ostrově byli a jak to na vás působilo?
Dva měsíce. Je to těžko popsatelná zkušenost. První dny jsem tam měl dánského poradce Anderse, který natočil už 16 Survivorů a on měl tričko, na kterém byl nápis: Přežil jsem Survivor. Pochopil jsem to až pár dnů po konci show, kdy jste ráda, že to máte za sebou, ale zároveň to ve vás vytvoří jakousi závislost. Všichni si vybaví, jak těžké to bylo, ale jak to tak bývá, nakonec byste ráda jela znovu.

Sledovat příběhy vás baví, tady to byl asi váš hlavní úkol, ne?
Přesně tak. A nakonec jsem já byl zřejmě jediný, kdo věděl, co se skutečně děje. Každý měl nějakou svoji práci a moje práce byla být neustále v obraze. Měl jsem na to tým lidí, který ale postupem času, no během čtyř dnů, zjistil, že budou mít velké problémy, aby stíhal zpětně rekapitulovat, co se stalo, natož aby byl v obraze ten daný den a sledoval to aktuálně. Jednotliví redaktoři si točili to své, ale nevěděli, co se dělo jinde, takže já jsem se stal velmi rychle reálně jedinou osobou, která to sledovala na maximum. Takže to byla i taková osamocená poloha jen se dvěma scénáristy. Ale myslím si, že jsem do toho dali všichni maximum. Samozřejmě někdo se pod tím teplem a psychikou lámal víc, někdo míň, ale byl to extrémní zážitek pro každého.

Přišla nějaká „krizovka“ na vás?
I já jsem tam měl momenty, kdy mi nebylo úplně hej, ale nebylo jich moc a zaplať pánbůh, že jsem si každý den našel hodinku pro sebe, kdy jsem cvičil a to mi hodně pomáhalo. Ale jak už jsem říkal, pro každého z nás to byla osobní zkušenost a spousta lidí nevěří a netuší, jak těžké to mohlo být. Oni mě třeba na pět hodin postavili na ostrov a já jsem tam stál ve vedru, čekal, až přiletí dron, natočí mě a zase odletí a to několikrát. Navíc jsme byli pod neustálým tlakem, že se musí něco stát, abychom měli co natočit, snažíte se ovlivnit něco, co nemůžete ovlivnit a z toho vám pomalu začíná hrabat.

Zasáhlo vám i počasí do plánů?
Měli jsme tam menší tajfunek a až zpětně nám řekli, že jsme byli dvě hodiny od vystěhování. Pršelo nám několik hodin v kuse, všechno jsme měli mokré, byla nám zima… Tam se každý den stalo něco, co vám kompletně změní plány a vy musíte vymýšlet náhradní plán.

Vaše manželka je bývalá Miss. O nich se nechvalně říká, že jsou hloupé zlatokopky. Co jste si o nich myslel vy, než jste potkal vaši současnou ženu Renatu Langmannovou?
Vždycky se snažím kontrolovat ve svých představách o lidech. Tak jako každý jsem i já měl několikrát nějakou představu a pak jsem ji musel měnit. A u ní jsem popravdě žádnou představu neměl. Co si ale myslím, že nikdy v ničem nemůže vyhrát hlupák. Až na výjimky. Takže si i miss zasluhují úctu. Určitě se od nich neočekává, že budou schopny vést debaty s lékaři a právníky nebo sportovci na odborné úrovni, ale ony se věnují péči o sebe, o módu a podobně. Díky své ženě jsem také pochopil, že je dřina být modelka. Korunka krásy je jen začátek, ale být profesionální modelkou je obrovská nejistota, je to jedno z nejhnusnějších povolání, kdy s vámi jednají jako se zbožím, které je úplně zbytečné, nemá úroveň a důležitost. Takže prosadit se v tomto oboru, udržet si vztyčenou hlavu, zdravý rozum a něco dokázat, je strašně těžké, takže si vážím lidí, kteří co to dokáží.

Jak je vaše žena sportovně zdatná?
Dost! Dělá thai box, jinak má ráda pilates, jógu, běhá. Je to sportovec tělem i duší.

A rozumí sportům? Ví třeba, co je offside?
Na fotbal se se mnou nedívá, to ji nebaví, což se jí vůbec nedivím, to je úplně v pohodě. Rozumí sportům, kterým rozumět chce, ale že by si v televizi vyloženě pustila sport, tak to fakt ne. (smích)

Říkal jste, že budete hrát v muzikálu Rocky. Co tam budete hrát?
Komentátora, co jiného? (smích) Zpívat bych asi nezvládl. Vybrali nás, abychom komentovali finální zápas Rockyho versus Apolo Creed.

A jsou to naučené fráze nebo budete improvizovat?
Myslím si, že budeme čím dál víc svoje věci, ale samozřejmě to musí mít ten obsah, který je ve scénáři, ale už teď jsme si to upravili a věřím, že to půjde ještě dál.

Tak ať to dopadne podle vašich představ! Děkujeme za rozhovor!

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY