OSTATNÍ

Zmatky ostravské matky: Pochroumaná záda

Je to tady. Už to začíná. Čtyřicítka na krku a s ní i drobné zdravotní neduhy, které způsobily drobné vrásky i lékařským specialistům. Autorka: Lucie Stašová

Se záhadnou bolestí zad jsem si prošla následujícími odděleními: neurologie, interna, podstoupila jsem vyšetření rentgenem i sonografem, abych nakonec po absolvovanémping-pongu mezi lékaři skončila v příjemně vytopené rehabilitační místnosti, s přiděleným mladým, velmi hezkým a milým fyzioterapeutem Tomášem. Po pravdě, když si mne, čekající na svou první rehabilitaci, tento mladíček přišel vyzvednout, byla jsem přesvědčena, že se jedná o zdravotního bratra. Následovala jsem jeho kroky do cvičebny, kde se za námi zavřely dveře, a já pochopila, že jsem čistě v jeho dokonalých, jemných,  citlivých rukou... Ach!

Ehm, no, tak tedy, po usednutí započalo naše seznamování, ze kterého jsem vyšla jako naprostý psychopat a jsem si jistá, že si v tu chvíli onen hezounek pomyslel, kde udělali doktoři v diagnóze chybu. No posuďte sami.

Usedla jsem na židli a dali jsme se do rozhovoru:

ON: „S čím se léčíte?“

JÁ: Tak tuhle otázku jsem vážně nečekala. Usilovně přemýšlím a zjišťuju, že nevím. Vlastně si vůbec nemůžu vzpomenout. Jakmile je čekání na odpověď už trapně dlouhé, odvětím jen: „S ničím.“

ON: „Užíváte nějaké léky?“

JÁ: Opět se na chvíli zamyslím a znovu stejná odpověď. Jsem zdravá jako rybka. Ale mám takový divný pocit, že mé reakce nejsou až tak obrazem reality.  „Ne.“  

ON: „Máte za sebou nějaké operace?“

JÁ: Vrací se mi paměť a já nedbajíc na poslední otázku, reaguji na tu první. „Já si právě vzpomněla… ehm… jak jste se mě ptal, jestli se na něco léčím, tak léčím. Mám latentní tetanii.“ (Pro nezasvěcené a nepostižené touto podivně znějící chorobou, jde jen o nedostatek hořčíku v těle, který si jen musím ideálně pravidelně dodávat v tabletách.)

ON: „No ale to je zrovna důležité pro naši další práci, vy tetanici jste zvláštní, nikdy se neumíte plně uvolnit.“

JÁ: Už asi začíná tušit, že má před sebou velmi zvláštní druh…

ON: „Co ty operace?“

JÁ: Opět jsem si nemohla v první chvíli ani jediný pobyt v nemocnici vybavit, abych natáhla čas, vyplnila jsem trapnou pauzu dotazem: „Myslíte jako pohybového aparátu nebo všechny operace?“

ON: Tak mi řekněte všechny a já si z nich vyberu co je pro mě podstatné.

JÁ: Zase to přemýšlení, koukám do stropu, do okna, muži naproti se už netrpělivě vrtí tužka nad papírem s dlouhýmseznamem, načež odvětím: „Žádnou.“

ON: „Žádnou?! No víte, já podle toho jak jste se ptala, jestli máte vyjmenovat všechny, tak jsem čekal, že bude minimálně jedna…“

JÁ: V tu chvíli už věděl, že tohle bude neobyčejně těžký případ.

ON: „Máte děti?“

JÁ: Tak tentokrát jsem si vzpomněla okamžitě a s odpovědí neváhala ani vteřinu: „Ano, dvě…“ a měla jsem v úmyslupokračovat s dalšími velmi podstatnými informacemi o jejich jménech, věku, koníčcích, zábavných příhodách, jenže on mi ale skočil do nádechu.

ON: „A jak probíhaly porody? Rodila jste přirozeně nebo…?“

JÁ: „Tak i tak,“ a následoval můj úsměv od ucha k uchu, s radostí sama nad sebou, že konečně rozhovor nabral plynulejší ráz.

ON: „No vidíte, a císařský řez je operace, ne? A pro naši práci s vašimi zády je toto právě důležitá informace.“

JÁ: Oooops…

ON: „Dobře, tak to bychom měli,“ vydechl déle než obvykle, zřejmě, aby mi dal najevo, že to bylo těžší, než očekával. „Teď si odložte do spodního prádla a projděte se přede mnou, ať vidím, váš styl chůze.“

A tady nastal ten okamžik, který přijít musel, a ačkoli jsem si pro tuto chvíli pořídila nové, bílé, bavlněné prádlo. Žádná Bridget Jones a její bombarďáky, uvědomila jsem si fakt, že jsem se neprohlídla doma v zrcadle a že tudíž nemůžu zaručit jejich neprůhlednost. A to mne dost znervóznilo. 

Velmi nejistě jsem nakročila směrem k fyzioterapeutovi, otočila se k němu zády a dle instrukce se jala procházet. Ovšem na boso se špičky prstů automaticky zcela propnuly a já nakročila jako baletka, navíc s tím, že jsem se ale zároveň nutně potřebovala zkontrolovat „tam dole“, zda fyzioterapeut Tomáš neuzří víc, než by pro svou práci vidět měl. Takže můj styl chůze byl víc než zarážející, řekla bych, taková jako velmi deformující se baletka, čehož si nešlo nevšimnout.

„A tak chodíte normálně?“

„Ano.“ Nechápu dotaz, co jiného čekal?

„Dobře, teď si lehněte na záda, mám tady v zápise, že máte jednu nohu kratší, tak si to ověříme“.

Tady ale pozor. Pokud jsem do této chvíle byla lehce nervózní stran průhlednosti prádla, tak nyní se tento pocit znásobil tak milionkrát. Víte, jak se tento test délky končetin dělá? Nevíte? Já vám to teda prozradím. To vám totiž vleže lékař nebo v mém případě fyzioterapeut snožmo nohy prudce roznoží a obloukovitě se nohy v pravém úhlu zase setkají.

Tedy pokud jsem si nebyla doposud jistá, jak to mám s prádlem, tak nyní mne jímala hrůza a děs, jak se kalhotky zachovají, pokud se mnou tento test hodlá Tomáš provést. 

Vleže jsem byla přesným opakem uvolněnosti, což Tomáš dával na vinu oné tetanii a stále opakoval: 

„Musíte se uvolnit, celou váhu nohou nechte zcela na mne.“

Tak jako lehce se řekne, hůř udělá. Probíhalo mi hlavou - jako roztáhnout mi nohy hned při prvním setkání? Neměli bychom zajít nejdříve aspoň na kafe? No, ač jsem se snažila uvolnit, nohy si stále udržovaly svou velmi těsnou pozici u sebe.

„Tak to necháme na příště, dnes už s vámi nic nesvedu.“

Uf. Teď se hlavně rychle sbalit a vypadnout. Jsem zralá na panáka.  On nejspíš taky. Jakmile vypadnu ven z budovy, uvědomím si dvě věci: Mám před sebou ještě dalších devět cvičení s tímto hezounem! A ta druhá, zásadnější: Spoustu času napravit si reputaci. No ne?

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE OSTATNÍ
POSLEDNÍ ČLÁNKY