ROZHOVORY

„I na koncertě vážné hudby můžete zažít emoce rockového koncertu!“

Klarinetista Igor Františák hudbou žije. Sám hraje v několika souborech, je proděkanem na Fakultě umění Ostravské univerzity a v roce 2003 založil Svatováclavský hudební festival. Ten se stal nejrozsáhlejším hudebním festivalem v České republice zaměřeným na duchovní artificiální umění. Festival vznikl z iniciativy hudebníků, umělců, hudebních teoretiků a milovníků hudby a každý rok během celého září rozeznívá kostely v Ostravě i v řadě dalších měst a obcí Moravskoslezského kraje.

Svatováclavský festival se letos konal už po čtrnácté. Jakým vývojem za tak dlouhou dobu prošel?
Hned na začátku, tedy už před více než čtrnácti lety, jsme si vytýčili základní cíle a těch se snažíme celou dobu držet. Jsou jimi prezentace duchovní a artificiální hudby v sakrálních prostorách v celém Moravskoslezském kraji. To znamená necentralizovat všechny koncerty na Ostravu, ale rozprostřít je na celé území a jít s nimi i do lokalit, jako jsou malé obce. V letošním roce jsou to Jablunkov, Bystřice nad Olší, Frýdlant pod Ondřejníkem nebo Bruntál. Chceme sem přinést koncerty mimořádné umělecké kvality, které by v daných lokalitách nebylo možné jinak zrealizovat. Toto je jakýmsi hlavním krédem našeho festivalu už od jeho počátku. Dalším principem bylo přinášet hudbu starou, poučenou. Na severu Moravy jsme byli prvním festivalem, na kterém se začaly objevovat orchestry a soubory, které se zabývají hudbou 17. a 18. století, tedy hudbou baroka a klasicismu. Od počátku s námi spolupracuje například Collegium 1704 Václava Luksy, Collegium Marianum nebo Ensemble Inégal s Adamem Viktorou a další skvělé soubory, které se staly rezidenčními soubory festivalu a mají už svou fanouškovskou základnu. A nikdy nezklamou, protože si vždy připraví úžasné zpracování děl Handela, Bacha, Zelenky, v letošním roce také Mozarta.

Vypadá to, že se už od počátku vše dařilo...
Ale kdepak! (smích) I my jsme se museli dostat přes jakési „dětské nemoci“, zejména v oblasti komunikace s fanoušky. Museli jsme se naučit pracovat s programem a nebát se zvát stále zajímavější interprety, což se nám, doufám, daří. Za těch uplynulých třináct ročníků jsme zrealizovali 611 koncertů, což je na tak mladý festival nevídané číslo. A s tím souvisí, že jsme se v žebříčcích hodnocení odbornou kritikou, ale i běžnými návštěvníky posunuli dost vysoko. Díky tomu se nám dostává i dlouhodobé systematické podpory. To nás moc těší a tlačí kupředu. Snažíme se festival dělat stále lepší a lepší!

Jak probíhá tvorba programu festivalu? Jak dlouho připravujete jeden ročník?
Je to různé. Někoho domlouváme třeba čtyři roky dopředu, jiného na poslední chvíli. Když někdo onemocní, musíme okamžitě žhavit telefony a řešit alternativní program. Ale v současnou chvíli je to tak, že máme z devadesáti procent hotovou dramaturgii ročníku 2018 a z třiceti procent následující ročník. Pokud chceme jednat o nejvýznamnějších hvězdách, ať už zahraničních, nebo českých, musíme tak činit hodně dopředu. Pro tyto účely jsme v kontaktu s významnými hudebními agenturami po celém světě a někdy je to o tom, že v daném roce někdo vytváří konkrétní projekt. Například příští rok se budeme zaměřovat na uvádění českých skladeb, protože budeme slavit sto let od založení Československé republiky. A také to bude Janáčkův rok. Takže někdy interprety přehazujeme, aby zapadali do našeho konceptu celého programu. Máme vždy kostru budoucích festivalů, víme, co už bylo, a na některého interpreta si radši rok počkáme. Ale víme přitom, že nás pak čeká úžasný koncert.

Seznamují se na festivalu lidé jen s významnými díly, nebo i s těmi méně známými?
Kombinujeme obojí. Myslím si, že je důležité odkrývat nebo znovu uvádět možná někdy neprávem zapomenuté autory. Když se podíváme patnáct, dvacet let zpátky, například takový Jan Dismas Zelenka byl v podstatě „no name“. A dnes je i mezi hudebními vědci a kritiky přijímán minimálně na stejné úrovni jako Johann Sebastian Bach. Je to dáno tím, že v určitém období se mu začala věnovat větší pozornost. V Drážďanech byl objeven celý archiv jeho tvorby, který tam roky čekal. Ale to samo o sobě nestačí - vždycky musí přijít někdo, kdo to dílo oživí. Je to podobné, jako když v době romantismu vytáhl Mendelson Bacha. Do té doby byl Bach jen provinční skladatel. To jsou životní osudy, ale úlohou a možná i smyslem festivalů není přinášet publiku jen to, co se prvoplánově líbí, ale také ukazovat a objevovat díla, která by návštěvníci koncertů běžných cyklů neměli šanci slyšet.

Setkáváte se i s reakcemi, že Vám lidé po koncertě nebo celém festivalu napíší: „No to byla hrůza!“ nebo „Ještě teď mi stojí chlupy i na zádech!“? Na mě takhle kdysi zapůsobila symfonie Gustava Mahlera, která byla pro mě na jednu stranu děsivá, na druhou stranu neskutečně fascinující!
Ano, to si dokážu představit! (smích) Přesně takové jeho dílo je. Rozhodně bych na něj neposlal skupinu puberťáků, která ho prostě nebude schopna „pobrat“. (smích) V jejich věku bych to dílo nepochopil ani já, ale právě proto koncepce, kterou dělá moje kolegyně Karin Rašková, letos v rámci workshopů pro děti, ukazuje a otevírá cesty k vážné hudbě. A také učí, jak se na koncertech společensky chovat.
Je třeba si uvědomit, že ve své době plnila tato hudba funkci populární hudby. Když se podíváme na hudbu George Philippa Telemanna nebo Antonia Vivaldiho, tak to je dnešní vážná „popina“. Nejednou se stalo, že po skončení koncertu dnes řečené vážné hudby lidé stáli, tleskali a řvali jako na rockovém koncertu. A to je podle mě důležité! Aby lidé zažívali tyhle emoce a uvědomili si, že se nejedná o hudbu jen pro velmi úzkou a přesně vyprofilovanou skupinu lidí, ale pro všechny. Na našem festivalu se navíc hudba vrací tam, kde byla psána, tedy do sakrálních prostor, a o to větší má podle nás kouzlo, protože stavba, akustika a podoba těchto prostor je něčím významným sama o sobě. V součinnosti s hudbou se pak jedná o zážitek naprosto jiného rozměru, než když jdete na stejný koncert do koncertního sálu.

Jak se mají návštěvníci na Vaše koncerty vybavit? Může se stát, že září bude chladné. A v kostelech bývá ještě chladněji…
Ale ne v září! Prvních deset ročníků začínal festival až na svatého Václava a končili jsme o měsíc později na státní svátek 28. října. První týden býval bez problémů, ale pak začala teplota prudce klesat. To byl jeden z důvodů, proč jsme festival přesunuli na celé září a svatým Václavem vrcholí oslavy i náš festival. Ten chce být důstojnou oslavou tohoto svátku, protože je to jeden z nejzásadnějších milníků české historie. Za dobu, kdy organizujeme festival v tomto novém období, se jedinkrát nestalo, že by byl v kostele neúnosný chlad. Po létě jsou kostely nakumulované teplem a až zhruba v druhé polovině října dochází k postupnému ochlazení. Takže zatímco dříve chodili diváci v zimních kabátech, dnes k nám přicházejí páni v oblecích a dámy v šatech. Daleko horší je duben nebo květen, kdy jsou kostely po zimě prochladlé. Takže i kdyby venku bylo třicet stupňů, v kostele bude jen dvanáct.

Svatováclavský festival se letos koná po čtrnácté, Colours of Ostrava se konal po šestnácté. Napadlo Vás někdy propojit tyto festivaly?
Se Zlatkou Holušovou jsme samozřejmě v blízkém spojení, protože oba festivaly jsou členy České asociace festivalů, a k různým propojováním a poskytování hudebních náhledů dochází. Jedním z průsečíků je zařazování netradičních projektů, jako je letos Dan Bárta, Robert Balzar Trio a Filharmonie Brno. Zvažovali jsme, zda ho nedat i na Colours. Nakonec zůstal jen u nás, ale dlouhodobě se se Zlatkou bavíme a říkáme si, že do budoucna by bylo fajn otevřít „kostelní scénu“ i tam. Možná ho formou meditativního jazzu propojit s naším festivalem. Například příští rok budeme nabízet nekonvenční, ale výborný mužský sbor z Ukrajiny, který se věnuje tradičnímu uvádění pravoslavných zpěvů.

Festival obsahuje 35 koncertů. Je některý, na který se Vy těšíte nejvíc a který byste z programu vyloženě „vypíchnul“?
Všechny! Každý koncert stavím tak, aby byl zajímavý nejen pro mě, protože jsem sám hudebník, ale aby byl poutavý zejména pro návštěvníky. Je pro mě těžké vybrat jeden koncert. Když uvedu ten v nejmenším rozsahu, což bude cembalový koncert Mahana Esfahaniho, který patří k absolutní světové špičce a který za Goldbergovské variace, uvedené u nás, dostal celosvětové ocenění kritik a mluví se o něm v superlativech, tak závěrečný koncert, na kterém bude až 250 hudebníků a zazní tam Dětství Ježíšovo Viktora Berlioze, je s ním naprosto nesrovnatelný. Přesto, co se týče dopadu a emočního vjemu, každý z nich bude po svém oslovovat posluchače i mě. 

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY